„…i kdybych měl víru, která hory přenáší, ale lásku bych neměl, nic nejsem.”
1. Korintským 13:2 (přel. z angl.)
Pořád tvrdíme, že vztahy jsou pro nás důležitější než cokoli jiného, ale naše skutky to nepotvrzují. Neustále v krátkých intervalech, kvůli penězům nebo abychom se „dostali dál”, měníme své přátele a milované. Vztahy jsou jako květiny; když jim nedáte dost výživy a neochráníte je, pak zemřou. Proto Pavel píše: „Nikdy se nedejte vést soupeřivostí nebo ješitností…ať si každý nehledí jen sebe, ale také druhých” (Filipským 2:3-4). Někdy nás to stojí bolení srdce a krize, abychom si uvědomili, jak nenahraditelní jsou lidé z našich životů.
Jeden autor píše: „Strávil jsem dlouhé hodiny v čekárně jednotky intenzivní péče, sledoval jsem lidi plné úzkosti a poslouchal jejich naléhavé otázky: „Přežije můj manžel,” nebo: „Bude moje dítě zase chodit?” Čekárna jednotky intenzivní péče je jiná než zbytek světa. I lidé, kteří tam čekají, jsou jiní. Chtějí pro sebe navzájem udělat maximum. Nikdo není protivný. Třídní a rasové rozdíly se rozplynuly. Popelář miluje svou ženu stejně jako univerzitní profesor a všichni to chápou. Všichni táhnou za jeden provaz. Na jednotce intenzivní péče se svět mění. Ješitnost a přetvářka jsou pryč. Vesmír se tu soustředí na to, co nového řekne doktor. Kdyby se to alespoň trochu zlepšilo. Všichni ví, že milovat někoho, je to, o čem život vlastně je. Mohli bychom se naučit takto milovat, kdybychom si každý den uvědomili, že každý den by měl být vlastně jako den v čekárně jednotky intenzivní péče?