“Prosím…abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli…“ Efezským 1:17-18
Když jsi v krizi, je snadné ztratit perspektivu. To se stalo Ježíšovým učedníkům na cestě do Emauz. Ztratili odvahu kvůli Jeho smrti: „…a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali“ (Lukáš 24:14-16). Když se přestaneš dívat na Ježíše, začneš se kvůli některým věcem cítit bezmocný. Dr. Michael Youssef říká: „Když čelím velké krizi…mám sklon být člověkem, jehož vize se zamlží…moje vnímání je nefunkční…moje uvažování je omezené a já se často uzavřu vůči lidem, kteří mi mohou pomoci…stejně tak jako tito dva učedníci… Jejich vize byla zamlžená kvůli člověku, který šel s nimi a mluvil s nimi. Ten, jehož smrt oplakávali, byl živý…ale oni si to neuvědomovali, protože byli zaměření na špatnou věc.“
Ale všechno se změnilo v okamžiku, kdy Ho poznali: „A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků… Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb“ Lukáš 24:33-35). Všimni si oněch slov „v tu hodinu“. Okamžitě se obrátili od strachu k odvaze, od bolesti k radosti a od zoufalství k naději. A to je velikonoční příběh. Nezáleží na tom, jak zle věci mohou vypadat, když upřeš své oči na Ježíše, On tě naplní nadějí. Proto Pavel píše: „Prosím…abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal.“