„Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů..“ 1. Korintským 12:12
Existuje úžasný příběh o člověku jménem Jimmy Durante, který byl jedním z naprosto úžasných bavičů. Byl požádán, aby udělal zábavné představení pro veterány 2. světové války. Řekl jim, že je velmi zaneprázdněn, ale pokud jim to nebude vadit, udělá jeden krátký monolog, ale pak odejde okamžitě na své další představení. Pořadatelé souhlasili. Ale stalo se něco zvláštního, Jimmy udělal první krátký monolog, potom zůstal, a zůstal ještě déle. Brzy to už bylo 15, 20 a potom 30 minut. Nakonec dokončil své představení a odešel. V zákulisí ho někdo zastavil a zeptal se: „Myslel jsem, že musíš odejít po několika minutách. Co se stalo?“ Jimmy odpověděl: „Uvidíš sám, když se podíváš do první řady.“ V první řadě seděli dva veteráni, každý z nich přišel ve válce o paži. Jeden ztratil pravou paži a druhý ztratil levou paži. Ale dohromady byli schopni tleskat, a přesně to dělali, hlasitě a s radostí.
To je obrázek toho, co se děje v církvi: „Všechny údy těla, ač je jich mnoho, jsou jedno tělo a tak je to i s tělem Kristovým“ (přel. z angl.). Ale abyste z toho měli prospěch, musíte tam jít a když tam jste, musíte navázat kontakt s druhými tak, abyste poznali a byli poznáni, posilovali a byli posíleni. Sezení v kostelní lavici, společenství, kde se lidé nikdy nesetkávají tváří v tvář, nestačí. Někdo vedle tebe vidí dobře a bez omezení tam, kam ty vidíš špatně. Ty potřebuješ jeho radu, nápravu a útěchu; a on potřebuje tvoji. Když se toto děje, církev funguje tak, jak má.