„Jejich volání o pomoc vystupovalo…k Bohu.“ 2. Mojžíšova 2:23
Právě když si Izraelci mysleli, že život už nemůže být horší, tak se to stalo! Faraon jim odmítl dát slámu a přikázal jim vyrábět stejné množství cihel. V tom okamžiku se staly tři věci:
1) „…Izraelci vzdychali a úpěli v otročině dál“ (v. 23). To je to, co děláme, když se cítíme tak špatně, že to slova nemohou vyjádřit. Vzdycháme, nejdříve uvnitř, potom před kýmkoliv, kdo je ochoten naslouchat, a tak nacházíme úlevu ve ventilaci našeho znechucení. Ale trvalá pomoc vyžaduje více než pouhé mluvení k sobě a k druhým. Takže zvýšili decibely a:
2) „…volali…o pomoc.“ Bůh je viděl zatínat zuby a pěsti ještě po další den. Ale dokud mluvili se všemi ostatními kromě Něj, nic se nezměnilo. Nicméně jakmile „jejich volání vystupovalo z té otročiny k Bohu. Bůh vyslyšel jejich sténání…“ (v. 23-24). Jenom potřeboval modlitbu, na kterou by mohl odpovědět. David prohlásil: „On slyší můj hlas, moje prosby…sklonil ke mně své ucho. Po všechny své dny chci k němu volat“ (Žalm 116:1-2). Místo stížností se modli! Modli se k Bohu modlitbu, na kterou bude moci odpovědět, a On na ni odpoví. „Proč by Bůh naslouchal někomu takovému jako jsem já,“ řekneš. Protože:
3) „Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem…Bůh se k nim přiznal“ (2. Mojžíšova 2:24-25). Bůh odpověděl na jejich modlitby kvůli smlouvě, kterou uzavřel s jejich otcem. Přiznal se k nim, protože byly Abrahamovými dětmi. Bylo jim to připsáno jako „kredit“. S tebou je to stejné! „Bůh vám odpustil kvůli Kristu“ (Efezským 4:32, přel. z angl.). Boží milosrdenství a přízeň jsou dnes tvoje, protože patříš Kristu. „Můj Otec vám dá cokoliv, o co požádáte v mém jménu… Proste a dostanete a vaše radost bude plná“ (Jan 16:23-24, přel. z angl.). Není to dobré?