„Blaze lidu…který chodí ve světle tvé tváře, Hospodine.“ Žalm 89:15
Ve starobylých evropských klášterech chodili mniši tmavými chodbami se svíčkami na špičkách svých bot, takže měli dost světla k tomu, aby viděli na další krok. Tak nás vede Bůh.
Víra učitelky Verdell Davis byla zkoušená, když při leteckém neštěstí zemřel její třicetiletý manžel. Když čelila hoře dopisů, pojišťovacích formulářů a účtů, rozhodila je na stůl a přehodila přes ně pokrývku. „Sejde z očí, sejde z mysli,“ myslila si. Píše: „Věděla jsem, že ta příšera pod pokrývkou se mě chystala napadnout, pokud já ji nenapadnu dřív. Posadila jsem se a plakala jsem slzy hněvu…zklamání…osamělosti. Nakonec jsem zvedla hlavu a řekla: ,Dobře, Pane. Já jsem celkem šikovné děvče. Otevřu jednu obálku. Pokud pochopím, co je uvnitř, otevřu další. Pokud ne, přehodím přes to pokrývku znovu…a půjdu zpátky do postele.‘ I tento lehkomyslný přístup byl trochou světla pro ten příští jednotlivý krok. V té době jsem chtěla vědět, jak se postarat o všechny detaily…jak nabýt sebevědomí pro všechna velká denní rozhodování, která jsem musela dělat…tušit, že kroky přede mnou se dají zvládnout. Chtěla jsem mít cestu zaplavenou světlem…ale bylo to jenom slabé plápolání plamene svíčky, kterým mi Bůh jemně připomenul: ,Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla‘ (1. Korintským 12:9). Žalmista řekl: ,Blaze lidu…který chodí ve světle tvé tváře, Hospodine.‘ (Žalm 89:15). Potřebovala jsem světlo pouze pro jednu obálku, pro jednu konverzaci, pro jedno rozhodnutí a pro jeden krok v daném okamžiku.“ A ty také!