„Ale v tom všem slavně vítězíme…“ Římanům 8:37
Jak byste popsali někoho, kdo byl výborným pianistou v deseti letech, profesionálním varhaníkem v jedenácti, ve třinácti mu byly publikovány první skladby a ve čtrnácti se stal hudebníkem královského dvora? Privilegovaný? Dítě talentu a štěstěny? To sotva! Ludwig van Beethoven byl chlapec s černými vlasy, tmavou pletí a dolíčky, vydržel výsměch a nadávky ve svém rodném městě na břehu řeky Rýna, kde žily jen světlovlasé děti. Jeho otec, alkoholik, se rozhodl, že ho Ludwig bude podporovat, proto z něj učinil „hudebního otroka“. Když se Beethoven díval zpět, nebyl schopen vzpomenout si na jediný okamžik dětského štěstí. Jeho život byl přeplněný prací, slzami, bitím a zlostnými přívaly nadávek. Když mu bylo kolem dvaceti, střetnul se s dalším zákeřným nepřítelem – hluchotou. Když už nemohl hrát na veřejnosti, vložil všechnu svou energii do komponování. Jeho léta hluchoty byla ta nejplodnější. I když v té době nebyla jeho díla dobře přijímána, ovlivnil mnohé velké skladatele, jako byl Brahms, Wagner a Schubert. Když se blížil smrti a uvědomoval si, že svět nikdy plně neporozuměl a neocenil jeho osobu a jeho hudbu, řekl s úsměvem: „V nebi budu slyšet.“
Když vás život srazí na kolena, nezůstávejte dole, odrazte se zpět! Každý občas zakopne a je sražen k zemi; vítězové jsou ti, kdo stále vstávají! To Pavel mínil, když řekl: „Ale v tom všem slavně vítězíme…“ Když se budete opravdově modlit a dívat, najdete semeno dobra v každém protivenství (1. Mojžíšova 50:20). Rozdíl mezi vítězi a poraženými spočívá v jejich schopnosti proměnit kameny úrazu v odrazové můstky.