„Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka?“ Římanům 14:4
Náš mozek nemá rád prázdná místa, proto když se setká s otázkou, na kterou nezná odpověď, hledá cokoliv, aby to prázdné místo vyplnil. A protože se řídíme vlastními vjemy, potřebami a předsudky, nejsme vždy objektivní. Nevidíme svá slepá místa a myslíme si, že „víme“, a to může mít hrozné následky v našich vztazích. „Vím, co jsi tím měl na mysli. Myslíš si, že nevím, co se děje v tvé hlavě? Tvůj pohled mluví za vše.“ Takováto slova naznačují, že máme toho druhého „přečteného“ a nepovažujeme další rozebírání situace za potřebné, protože my se přece nikdy nemůžeme mýlit. Případ uzavřen. A co takhle Písmo, které říká: „Odpoví-li kdo dřív, než vyslechl, toť pošetilost a hanba pro něj“ (Přísloví 18:13). Nebo: „Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení“ (Jakub 1:19). „I pošetilec, když mlčí, může být pokládán za moudrého, nechá-li rty zavřené, za rozumného“ (Přísloví 17:28).
Předtím, než „promluvíš“, zvaž tyto tři věci: 1) „Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch“ (1. Korintským 2:11). Můžeš mít podezření, tušení či dokonce silně vnímat, ale nemůžeš znát ničí myšlenky ani záměry. 2) „Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka“ (Římanům 14:4). Mnohé naše „vědění“ je pouze naší vlastní úvahou. 3) Pokud si myslíš, že něco víš a potřebuješ jednat s tímto problémem, zkus říct: „Mám takový dojem (znepokojení, postřeh, atd.), o kterém bych chtěl mluvit.“ Potom diskutuj o svých postřezích a pocitech jako o vjemech, ne jako o „pravdě pravdoucí“, s tím, že necháš úsudek na Bohu.