„Kéž rostete v milosti…“ 2. Petrova 3:18
Vyhrávat zdvořile může být těžší než prohrávat zdvořile. Když vyhrajeme, jsme pokoušeni arogancí, mocí, necitlivostí, škodolibostí a chceme si prožít svůj úspěch ještě dlouho poté, kdy už všechny okolo nudíme. Dobře vychovaní vítězové si vždy dobře pamatují, jaké to je prohrát. Jsou lapeni něčím větším, než jsou jejich výhry nebo prohry.
Abraham Lincoln byl moudrý a dal přednost blahu své země před svým vlastním egem, a jmenoval svého nejtvrdšího politického kritika Edwina Stantona ministrem války. Stanton měl skvělé právnické myšlení a mohl by jednat hrubě a povýšeně. Jak by Frederick Douglas řekl: „Zdvořilost nebyla jeho slabou stránkou.“ Na druhé straně si byl Lincoln dobře vědom svého vzhledu a svého chybějícího vzdělání. (Když jej v průběhu volební kampaně kdosi obvinil z toho, že je člověkem dvou tváří, odpověděl: „Kdybych měl dvě tváře, myslíte si, že bych měl na sobě zrovna tuto?“) Jako generální prokurátor prohrávající strany nazval Stanton Lincolna „originální gorilou“. Jak se ale Lincoln zachoval k Stantonovi, to patří do historie občanské války. Lincoln v něj věřil, důvěřoval mu a spoléhal se na něj. A Stanton reagoval nezlomnou věrností a náklonností. Ráno 14. dubna 1865 Abraham Lincoln zemřel na následky střelby z předešlé noci ve Fordově divadle. Nejproslulejší slova, která kdy byla vyřčena po smrti nějakého prezidenta, zazněla to ráno: „Teď patří věčnosti.“ Mluvčím byl Edwin Stanton. Robert Lincoln, syn Abrahama Lincolna, řekl, že když jeho otec zemřel, chodil jej Stanton každé ráno navštěvovat po dobu dvou týdnů a „při každé jeho návštěvě strávil prvních deset minut pláčem beze slov“. Když už nic jiného nepomůže, projevení milosti pomůže!