„Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské.“ Židům 11:16
Křesťanská forma umění, která prosperovala v šestnáctém a sedmnáctém století, představovala malby obyčejných krásných předmětů – s vázou květin, mandolínou, příborníkem s ovocem. V malbách byly zasunuty dvě připomínky pomíjející přirozenosti lidské existence: lebka a přesýpací hodiny. Takovým malbám se říkalo umění vanitas. Toto slovo „vanitas“ pochází z pasáže z Kazatele: „Pomíjivost, samá pomíjivost…všechno pomíjí. Pokolení odchází, pokolení přichází“ (Kazatel 1:2-4). Symboly lebky a přesýpacích hodin neměly vnášet beznaděj; byly připomínkou toho, že každý majetek a to, čeho dosáhneme, je dočasné, a proto to není hodno toho, aby naše srdce tomu bylo oddáno. Měly nás připravit na okamžik, kdy se setkáme s Bohem, a kdy jsou zvažovány význam a hodnota našich životů, a kdy přijímáme naši věčnou odměnu.
Apoštol Pavel se nebál mluvit o smrti, především o své vlastní: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk“ (Filipským 1:21). Biskup sedmnáctého století Jeremy Taylor napsal: „Protože tady nezůstáváme, ale máme tady dočasný příbytek, musíme vyhlížet nepomíjející město jinde, místo v jiné zemi, kde se můžeme trvale usadit, jehož zdmi a základy je Bůh, a tam musíme najít odpočinek, nebo nikdy nepoznáme klid.“ Nejen Pavel toužil po nebi, ale praotcové a hrdinové Starého Zákona po něm toužili také: „Ve víře zemřeli ti všichni…vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží… Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské“ (Židům 11:13-16). Jak úžasná vyhlídka!