„…jazyk moudrých hojí.“ Přísloví 12:18
Neopatrná slova mohou lidi zranit. Nejen že mohou ovlivnit něčí sebehodnocení, ve skutečnosti mohou ovlivnit něčí určení. Jestli o tom pochybuješ, posuď tyto dva příběhy:
1) Jednoho dne v malém venkovském kostele ministrant omylem upustil víno k přijímání. Kněz, který konal mši, mu dal pohlavek a křičel na něj: „Odejdi a už se nevracej!“ Z toho chlapce se stal generál Tito, brutální komunistický diktátor, který vládl lidu Jugoslávie po mnoho let.
2) Ve velké městské katedrále jiný ministrant upustil víno k přijímání. Jeho biskup se k němu otočil a konejšivě mu pošeptal: „To je v pořádku, jednoho dne budeš úžasný kněz.“ Z toho chlapce se stal arcibiskup Fulton Sheen, jehož kázání se dotkla srdcí miliónů skrze národní televizi.
Také tvoje slova buď lidi budují, nebo je ničí. Šalomoun řekl: „Někdo tlachá, jako by probodával mečem, kdežto jazyk moudrých hojí.“ Zde je pravda, kterou neradi přiznáváme: to, co vychází z našich úst, zjevuje to, co je v našem srdci, a naše „já jsem to tak nemyslel“ to už nezmění, ani neodčiní poškození.
Eugene Petersen píše: „Každý den riskuji lásku. V ničem nejsem méně dobrý. Jsem mnohem lepší v konkurenci než v lásce; mnohem lepší v reakci na své instinkty na cestě dopředu, než v pochopení, jak milovat druhé. Jsem vyučený a vytrénovaný v tom, jak získat to, co chci. A i když se každý den rozhoduji odložit stranou to, co dělám nejlépe a pokoušet se dělat to, co dělám velmi neohrabaně – otevřít se frustracím a selháním lásky a odvážit se věřit, že selhávání v lásce je lepší než úspěch v pýše.“