„Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás.“ Filipským 1:3

Spisovatelka Barbara Glanz vypráví o úspěšném podnikateli, který si vzpomněl na svou učitelku literatury z 8. třídy. Napsal jí a dostal tuto odpověď: „Ani nevíte, jak moc pro mne váš dopis znamená. Je mi 83 let a žiji sama. Moji přátelé a rodina jsou všichni pryč. Učila jsem ve škole padesát let a váš dopis je první poděkování, které jsem kdy dostala od studenta. Někdy si říkám, co jsem udělala se svým životem. Budu číst znovu a znovu váš dopis až do dne, kdy zemřu.“ Je ironií, že ona byla učitelkou, o které mluvili její bývalí studenti na svých srazech nejvíce, ale nikdo jí nikdy nic neřekl.
Pavel byl neústupný co se týče pravdy, ale v jeho psaní se ukazuje také jeho citlivost. Věděl o naší potřebě uznání, proto začíná své epištoly slovy jako: „…na vás bez ustání pamatuji při všech svých modlitbách“ (Římanům 1:9). „Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím, nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách“ (Efezským 1:15-16). „Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás…jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud, a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista“ (Filipským 1:3-6). „Musíme za vás, bratří, stále Bohu děkovat, protože vaše víra mocně roste a vzájemná láska všech vás je stále větší. Proto jsme na vás hrdí v církvích Božích, neboť vaše víra je vytrvalá v každém pronásledování a útisku, které snášíte“ (2. Tesalonickým 1:3-4).
V našem zaneprázdněném, soběstředném světě musíme pamatovat na ty, kteří způsobili změnu v našich životech, a když si na ně vzpomeneme, modleme se za ně a najděme způsob, jak jim poděkovat.