„Přímé vede bezúhonnost…“ Přísloví 11:3
Psychologové mluví o slabém místě bezúhonnosti v každém z nás a nazývají ho „zaujatostí ve vlastní prospěch“. Zde je několik příkladů: 800000 středoškolských studentů bylo dotázáno, zda jsou nadprůměrní nebo podprůměrní. Kdyby byli přesní, rozdělili by se 50 na 50. Hádejte, kolik procent se považovalo za podprůměrné? Nula! 20% se považovalo za vrcholné 1%! Tato zaujatost ve vlastní prospěch se rozšířila do všech oblastí. Většina lidí, kteří trpí v nemocnicích po haváriích způsobených vlastní vinou, se považuje za nadprůměrné řidiče. Mohli byste si myslet, že vzdělání nás naučí, abychom byli poctiví, bezúhonní a znalí sama sebe, ale není to tak. 88% středoškolských profesorů se považovalo za nadprůměrné; 25% se považovalo za skutečně výjimečné. Další průzkum mezi 200 sociology zjistil, že polovina z nich věřila tomu, že se stanou jedním z deseti špičkových sociologů na světě. Není divu, že je tolik konfliktů kvůli získání úřadu nebo povýšení. A církev není výjimkou. Georgie Barna dělal průzkum mezi pastory – lidmi, kteří jsou placeni za to, že vyučují na základě textů jako jsou tyto: „Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě“ (Římanům 12:3). „Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas“ (1. Petrova 5:6). Víte co? Devadesát procent pastorů dotázaných v průzkumu se považovalo za nadprůměrné kazatele. Co je nejironičtější ze všeho: když je lidem podrobně vysvětlen koncept „zaujatosti ve vlastní prospěch“, většina z nich se hodnotí jako „velmi nadprůměrní“ ve své schopnosti zvládat svou „zaujatost ve vlastní prospěch“. Naším problémem není pouze nedostatek bezúhonnosti a poctivosti, ale také skutečnost, že nevidíme, jak zoufale nám chybí.