„Přímé vede bezúhonnost…“ Přísloví 11:3
My všichni trpíme něčím, co psychologové nazývají „základní chyba posuzování“. Funguje to takto: když se stane něco dobrého v mém životě, mám sklon to vysvětlovat jako moji zásluhu. Když ale selžu, vysvětluji to obviňováním svých okolností. Když napíši dobře test, myslím si, že je to proto, že jsem chytrý. Když ho napíši špatně, stalo se to proto, že jsem byl nepozorný. Když se lidem líbí moje kázání, je to proto, že jsem dobrý kazatel, když se jim to nelíbí, je to proto, že jsou povrchní.
To, co činí základní chybu posuzování ještě horší, je způsob, jak vysvětlujeme chování druhých lidí, zatímco vysvětlujeme naše vlastní špatné chování polehčujícími okolnostmi. Říkáme, že špatné chování druhých lidí je způsobeno jejich vadami charakteru. Například, když křičím na své dítě, je to proto, že se chová špatně do té míry, že by to vyčerpalo Jóbovu trpělivost. Když ale ty křičíš na své dítě, je očividné, že potřebuješ navštívit výchovného poradce. Když dostanu pokutu za vysokou rychlost, je to proto, že policie potřebovala splnit stanovený výběr peněz, proto měřila rychlost vozidel, zatímco měla chytat zločince. Když dostaneš pokutu za příliš vysokou rychlost ty, ukazuje to, že nejsi kompetentní sedět za volantem.
Jaké je řešení základní chyby posuzování? Cesta milosti a pokání. Potřebujeme Boží pomoc k tomu, abychom viděli pravdu o sobě samých. A on nám ji dává třemi způsoby: a) skrze modlitbu; b) skrze čtení a aplikaci svého Slova; c) skrze lidi, kteří nás milují a dobře znají; lidi, kteří nám neříkají to, co chceme slyšet, ale to, co potřebujeme slyšet.