„Neodpírej dobrodiní…“ Přísloví 3:27
Dan Clark vzpomíná na to, jak v době, kdy dospíval, stál jednou se svým otcem ve frontě na lístky do cirkusu. Okamžitě si všimli chudé rodiny, která stála před nimi. Rodiče se drželi za ruce. Měli osm dětí, všechny asi ve věku do dvanácti let. Domyslel si, že ten cirkus pro ně bude novým dobrodružstvím. Pokladní se jich zeptal, kolik by chtěli lístků. Ten muž hrdě odpověděl: „Chtěl bych koupit osm dětských lístků a dva dospělé.“ Když pokladní řekl cenu, žena toho muže se pustila jeho ruky a její hlava klesla. Muž se naklonil o trochu blíže a zeptal se: „Kolik jste říkal?“ Pokladní tu cenu znovu zopakoval. Ten muž zřejmě neměl tolik peněz. Vypadal zdrceně. Clark říká, že jeho otec to celé sledoval, dal ruku do kapsy, vytáhnul dvacetilibrovou bankovku a upustil ji na zem. Potom se sehnul, zvednul ji, zaklepal tomu pánovi na rameno a řekl: „Promiňte, myslím, že to musí být vaše.“ Ten muž přesně věděl, o co jde. Podíval se přímo do očí Clarkova otce, vzal ho za ruku, potřepal s ní, a se slzami řinoucími se po jeho tváři odpověděl: „Děkuji, děkuji, pane. Pro mě a mou rodinu to opravdu moc znamená.“ Clark a jeho otec šli zpátky do auta a jeli domů. Neměli dost peněz na to jít ten večer do cirkusu, ale na tom nezáleželo. Požehnali celou rodinu, a to bylo něco, na co obě rodiny nikdy nezapomenou. Tomu se říká „činění dobra“.