„Ježíš řekl Dvanácti: ,I vy chcete odejít?‘“ Jan 6:67
Říkáme: „Co budu dělat, až odejdou a nikdy se nevrátí?“ Je to jeden z našich největších strachů; opuštění! Všimni si malého miminka, když maminka odejde z místnosti; jeho malý obličej vyjadřuje zděšení. Naše paměť zaznamenává tyto dramatické okamžiky a přehrává je později, když se nám důležitý vztah rozpadá pod rukama. Ježíš rozumí tomu, jak se cítíš. „Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo…“ (Jan 6:66). Jaká byla Jeho reakce? Netečnost: „Kdo tě potřebuje?“ Falešně hraná statečnost: „Můžu se bez tebe obejít!“ Odplata: „Nezblázním se, oplatím ti to!“ Ne, slyšíme Jeho silně lidské emoce: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6:67). Je v tom všechno: bolest ze ztráty, zvědavost, co bude dál, čekání, jaký to na nás bude mít dopad a jestli tím budeme schopni projít.
Když čelíš tomu, že tě opustí někdo, koho miluješ, a bojíš se, že ho ztratíš, pamatuj:
1) Úsilí zabránit tomu, aby tě někdo opustil, obvykle není úspěšné. Doprošování se, manipulace, slzy a sliby často posilují jeho odhodlání odejít.
2) V nějakém okamžiku všichni zažijeme hluboký žal ze ztráty někoho, koho milujeme, nebo zažijeme žal ze zklamání z lidí. Proto nám Bůh stále znovu a znovu říká: „Neboj se, já jsem s tebou.“
3) Bolest, kterou cítíš, je oprávněná. Ti, kteří říkají: „Takhle by ses neměl cítit,“ to myslí dobře, ale mýlí se. Uvědomění si bolesti spouští proces, kdy cítíme, jednáme a uzdravujeme se. Nemůžeš se uzdravit z něčeho, co necítíš nebo s čím nejednáš. Proto přijmi své pocity, čerpej z Boží milosti a projdi procesem uzdravení.