„Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“ Koloským 3:13
Mluvíme o zášti stejným způsobem jako o malých dětech. Můžete uchopit zášť, držet zášť, nosit zášť nebo v sobě pěstovat zášť. Potíž je, že když něco v sobě pěstujete, krmíte to, povzbuzujete to k růstu, tak to celkem brzy naroste. Nosíte v sobě zášť? Proč? To nedává smysl. Proč byste měli každý den brát něco, co vás stahuje dolů, a nosit to všude sebou? „Ale oni mě zranili.“ Ano, ale tím, že v sobě nosíte zášť, jim umožňujete, aby vás stále zraňovali. Nedělejte to – kvůli sobě!
My víme, že bychom měli odpouštět druhým lidem, ale někdy máme pocit, že odpustit je jako něco vzdát. Jeden z Lincolnových příběhů byl o muži na lůžku, kterému doktor řekl, že mu nezbývá moc času. Pozval svého starého přítele Browna, se kterým se dříve zle pohádal. Nemluvili spolu roky. Ten muž mluvil o tom, že brzy zemře, o tom, jak malicherně jejich problémy vypadají tváří v tvář smrti, a požádal ho, jestli by se mohli smířit. Ta scéna přiměla všechny v místnosti k slzám. Brown sevřel ruce umírajícího muže, objal ho a otočil se, protože chtěl vyjít z místnosti; zdrcený muž. Najednou toho muže na lůžku napadla poslední myšlenka, zvedl se na jednom lokti a naposledy promluvil: „Ale podívej se sem, Browne; jestli se zotavím, stará zášť bude pokračovat.“ Tento příběh nás přiměje k úsměvu a k zamyšlení: „Jak bláznivé!“ Ale jestliže v sobě nosíte zášť, jste jiní?