„Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské.“ Židům 11:16
Abraham netušil, kam ho Bůh vede; jenom věděl, že nemůže zůstat tam, kde je. Pokus se to vysvětlit svým přátelům! Ale místo toho, aby se Boha ptal, čteme, že: „Abraham věřil, a proto uposlechl…ačkoliv nevěděl, kam jde“ (Židům 11:8). Nejednou uvažoval o tom, že se vrátí domů, když nastaly těžké časy. Věděl ale, že ve starém domově by Boha nenašel. Jiftách je vzpomenut v Písmu kvůli svému velkolepému vítězství nad Amonitskými a kvůli slibu Bohu, který udělal před bitvou; byl to slib, který odmítl porušit: „Zavázal jsem se svými ústy Hospodinu a nemohu to vzít zpět“ (Soudců 11:35). Izraelci uvázli v poušti, protože stále přemýšleli o Egyptě. Pokaždé, když Bůh řekl: „Jděte do Kanaánu,“ oni řekli: „No, ale tam v Egyptě jsme to měli rádi.“ Někteří z nás se nemohou radovat z křesťanského života, protože přemýšlí o tom, jak zábavné to bylo ve světě. Stejně jako Izraelci, přemýšlíme o česneku a pórku v Egyptě, zatímco jsme zůstali zde v poušti a máme manu. Pokud takto přemýšlíš, chodíš v kruzích! Tam vzadu to může vypadat lákavě, ale Bůh tam není; On je ve tvé budoucnosti. Proto čti pozorně tento verš: „Kdyby měli na mysli zemi, z které vykročili, měli možnost se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem“ (Židům 11:15-16). Když chodíš s Bohem, neexistuje cesta zpět!