„Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby…“ 1. Tesalonickým 2:19
Šalomoun píše: „…vždyť žádná klenotnice není věčně plná, ani královská čelenka nepřetrvá všechna pokolení“ (Přísloví 27:24). Když se snažíme udělat dojem na lidi, kteří jsou podle nás důležití, sbíráme vítězné ceny. Vítězná cena je cokoliv, k čemu přivedeš druhé, aby se na to podívali a řekli: „Páni!“ Každé povolání má své vlastní trofeje. Někteří pastoři mají církve, které jsou jejich trofejemi, církve jsou trofejemi jejich vlastních schopností, žlaby, u kterých krmí své „já“. Ale problém s krmením u žlabu je ten, že jediné, co tam dostaneš, jsou pomeje.
Susan Howatch vypráví ve své knize Třpytivé podoby o jednom knězi, který zasvětil svůj život tomu, aby vždycky vypadal zbožně, moudře, sympaticky a charismaticky. Mezitím jeho duše strádala, protože ho nikdo neznal. Přiznával: „Nikdy nepotkají člověka, kterého skrývám. Potkají pouze člověka na veřejné podívané. Nazývám ho třpytivá podoba, protože vypadá v zrcadle tak dobře; ale v pozadí je to zlostný cizí muž, který se v tom zrcadle objeví pokaždé, když třpytivá podoba zmizí, aniž by odešla úplně.“ Jeho služba byla jeho trofejí – a také jeho vězením.
Ale existuje ještě jiný druh trofeje, který se dá sbírat – ten správný druh. A ty nemusíš nad nikým zvítězit, abys takovou cenu získal. Pavel napsal do sboru ve Filipech a řekl jim, že jeho staré trofeje (jeho náboženské úspěchy) nyní považuje za „hnůj“. Sbíral nový druh trofejí: „Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem…ne-li právě vy?“ (1. Tesalonickým 2:19). Pro Pavla nebyl největší odměnou jeho osobní úspěch jako tvůrce a budovatele církve. Byla to radost z vítězství, učednictví a investování do životů druhých. Přemýšlej o tom!