„Já jsem Bůh tvého otce , Bůh Abrahamův…Izákův a…Jákobův.“ 2. Mojžíšova 3:6
Dnes jsme zvyklí přemýšlet v horizontu okamžitého uspokojení. Jsme generací „plastických operací v přestávce na oběd“ a textových zpráv; nenávidíme čekání na cokoliv. Zamysli se nad tím, kdy naposledy jsi musel čekat, až něco dojde „šnečí poštou“, nebo stát ve frontě u pokladny.
Zde je to, co chápeme špatně: očekáváme, že cokoliv Bůh uvede do pohybu skrze nás, dokončí v době, kdy jsme stále nablízku a uvidíme konečný výsledek. Nemáme rádi, když se rozhodne pokračovat v práci přes další osobu, nebo ještě hůře, až přes další generaci! Ale tak On pracuje.
Když ti Bůh něco zjevuje, většinou je to v rámci něčeho, co se už dělo, než ses objevil na scéně. Ukázal se Mojžíšovi jako „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův.“ Bůh dal určitá zaslíbení Mojžíšovým praotcům o sta let dříve, a nyní nastal Mojžíšův čas, aby přijal místo v Božím plánu. Přijetím něčeho takového jsi malým spojením velkého řetězu a může to být pokořující, ale když to Mojžíš pochopil, byl schopen se spojit a zaměřit se na něco většího než byl on sám. „…a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu“ (1. Korintským 3:7-8).
Je úžasné, čeho můžeš dosáhnout, když se nestaráš o to, kdo ponese štafetu přes cílovou čáru.