„Je čas hledat i čas ztrácet …“ Kazatel 3:6
Nic nerozvíjí náš charakter tak jako zvládnutí ztráty a změn, které to přináší. Když přijdeme o manželství, zaměstnání, dítě, rodiče, dobrou pověst, zdraví, peníze atd., naskytnou se nám možnosti: buď se přizpůsobíme, nebo nás to srazí; buď budeme pružní nebo se v tom plácat! To, co bylo, už není. Najednou jsme opuštěni a jsme ztraceni mezi minulostí, kterou jsme znali, a budoucností, kterou neznáme. Bez mapy, na cizím území, je snadné být přemožen. Víra nám říká, že Bůh nakonec může proměnit každý konec v nový začátek. Ale do té doby, obklopeni svou bolestí a zmatkem, co uděláme mezi starým koncem a novým začátkem?
Tam byl Izrael, když Mojžíš, jejich duchovní otec, byl od nich vzat. Ta ztráta ponechala celý národ v úzkosti. „Synové Izraele oplakávali Mojžíše v Moábských pustinách po třicet dní…“ (5. Mojžíšova 34:8). Všimni si: Boží odpověď na jejich žal nebyla: „Tak byste se neměli cítit. Zapomeňte na Mojžíše; konec konců máte Mě. Je čas být silní. Prostě potřebujete více víry!“ Když rady zní „nábožensky“ a jsou mimo realitu, nepocházejí od Boha. On od nás nevyžaduje, abychom byli „super-duchovní“, popírali svůj žal a předstírali, že nás nic nebolí. Dává nám „čas plakat…truchlit…ztrácet…“ na naší cestě zpět k „času smát se…poskakovat…hledat…“ (viz Kazatel 3:4-6). On dal celému národu 30 dní volna, aby prožil svůj žal a jednal s ním. Tvoje slzy jsou součástí Božího zaopatření k tomu, aby ses dostal skrze tuto ztrátu a pokračoval dál k uzdravení.