„…není tu nikoho, kdo by se ke mně znal… “ Žalm 142:4 (přel. z angl.)
Lidé přicházejí do sboru a hledají světlo a teplo! Chtějí vědět, že se o ně zajímáme. Dobré kázání a hudba je možná přivedou dovnitř, ale pečující vztahy je budou přivádět stále znovu. Můžeš se cítit osamělý v davu, dokonce i v takovém, kde se káže o lásce a je tam okamžik „podání si ruky se sousedem“ během každé bohoslužby. Kdybychom si udrželi 10 procent těch, kteří prošli dveřmi našeho sboru, naše sbory by neustále rostly.
Řekneš: „Bible učí, že když člověk chce mít přátele, musí být přátelský.“ To je pravda, ale lidé s sebou přinášejí zranění z minulosti, zápasy ze současnosti a nevyslovené obavy ohledně své budoucnosti.
Chtějí vědět toto: „Budeš mě milovat takového, jaký jsem, i když se nevejdu do tvých představ a nezměním se tak rychle, jak bys chtěl?“ Často naše přísná struktura brání tomu, aby se to stalo. Pastore, pokud tvým největším zájmem v pondělí je vědět, kolik lidí bylo v neděli ve shromáždění, pak prozkoumej své srdce. Možná se více zajímáš o svou vlastní image než o naplnění potřeb lidí. Ježíš řekl svým učedníkům: „Nazval jsem vás přáteli…“ (Jan 15:15). Mnoho lidí je plachých, nedůvěřivých a mají vztahové problémy. Máme plnou moc z nich učinit přátele, nejen zahřívače lavic a poplatníky. Písmo říká: „Berte na sebe břemena jedni druhých…“ (Galatským 6:2), protože sdílené břemeno je lehčí. Mnozí z těch, kdo přicházejí do sboru, nehledají hlubokomyslné odpovědi, jenom se chtějí cítit opečováni. Když se to stane, otevřou se Boží lásce a stanou se zázraky.