„…před ním vylévám své lkání…“ Žalm 142:3
Nauč se modlit žalmy. Zahrnují škálu lidských emocí od vděčnosti přes zlost, strach, až po osamělost a zármutek. Žalmista nevynechá ani jeden takt, když přijde na život. Ne život takový, jaký bychom chtěli mít, ale na život takový, jaký je: „…před ním vylévám své lkání, o svém soužení mu vypovídám.“ Ventiluje svou bolest před Bohem a dovoluje sám sobě ji „pociťovat“. To vyžaduje odvahu, především když chceš vypadat statečně.
John Ortberg napsal: „Tolik jsem se trápil bolestí ze selhání, že jsem ji odmítl přijmout a poučit se z ní. Nebyl jsem se schopen uzdravit a posunout se dopředu. Chtěl jsem ji pochovat tak hluboko, aby nikdo nikdy neuhádnul, že tam kdy byla – ani dokonce já sám.“ Zní ti to povědomě? Bible nás neodrazuje od procesu zármutku, jenom nás varuje před tím, abychom v něm uvázli. „Večer se uhostí pláč, a ráno všechno plesá“ (Žalm 30:6). K tomu, abys dospěl k ránu s plesáním, musíš prožít noc pláče. F. B. Meyer píše: „Jsou takoví, kteří kárají za slzy jako za něco zženštilého, za projev rezignace, za něco nekřesťanského. Utěšují nás chladně a přikazují nám, abychom nasadili ztuhlý výraz obličeje bez slz. Mohli bychom si položit otázku, jestli člověk, který nepláče, může skutečně milovat. Zármutek je jenom truchlící láska; jeho nejpřirozenějším výrazem jsou slzy.“
Ježíš plakal. Obrácení křesťané v Efezu plakali, když objímali apoštola Pavla, jehož tvář už nikdy neměli spatřit. Proto klidně vylévej před Bohem své srdce. Je to životně důležitý krok k tomu, aby ses stal celistvým.