„Přistupte, klaňme se…“ Žalm 95:6
Bob Greene, fejetonista Chicago Tribune, zaznamenává ve své knize Dobré ráno, veselé sluníčko první rok života své dcery. Když začala malá Amanda lézt, vzpomíná: „To je něco, na co si těžko zvykám. Jsem v posteli a čtu si nebo se dívám na televizi, podívám se k noze postele a tam je Amandina hlava zírající na mě. Zřejmě jsem se stal jedním z předmětů, které ji fascinují. Po měsících, kdy jsem já musel chodit k ní, nyní ona chodí za mnou. Nevím přesně, jak reagovat. Jediné, co jsem si schopen představit, je skutečnost, že se jí líbí přicházet a dívat se na mě. Neočekává nic na oplátku. Vrátím jí pohled a ona se během několika minut rozhodne vrátit se do obývacího pokoje a leze pryč.“
To prosté potěšení vyplývající z toho, že se díváme na toho, koho milujeme, je to, z čeho se radujeme pokaždé, když uctíváme Boha a těšíme se z Jeho přítomnosti. A je to něco, na co si musíme udělat čas, jinak to neuděláme. Nebezpečí číhá u jakékoliv doktríny, která je zaměřená pouze na to, co chceme od Boha my, a zanedbáme tu věc, ke které jsme byli stvořeni a pro kterou jsme byli vykoupeni – k uctívání Jeho (viz Zjevení 4:11). Jak bychom měli přistupovat k Bohu? „Vstupte do jeho bran s díkuvzdáním…“ (Žalm 100:4). Jak často bychom měli chválit Boha? „Chválím tě sedmkráte za den…“ (Žalm 119:164). Proč bychom měli chválit Boha? „…abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1. Petrova 2:9).