„Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu…” Lukáš 15:20

Chuck Colson píše: „Když jsem byl v Buckinghamském paláci…princ Philip se mě zeptal: ,Co můžeme udělat se zločinností zde v Anglii?‘ Odpověděl jsem: ,Pošlete více dětí do nedělních škol.‘ Myslel si, že žertuji. Ale upozornil jsem na studii sociologa Christy Daviese, který zjistil, že v první polovině 19. století byla v britské společnosti klasifikována vysoká kriminalita a mnoho násilí, což obojí prudce kleslo na přelomu 19. a 20. století. Co zcela změnilo charakter národa? Během té časové periody neustále vzrůstala návštěvnost nedělních škol, až do nich bylo kolem roku 1888 zapsáno celých 75 procent dětí v Anglii. Od té doby návštěvnost klesla…s odpovídajícím nárůstem kriminality a výtržností. Pokud naplníme nedělní školy, můžeme změnit srdce a obnovit společnost.“
Znamená to, že naše děti nikdy neztratí cestu? Ne, jenom to znamená, že si uvědomí pravdu, kterou se naučily, vzpomenou si na radost, kterou prožily, když byly v „Otcově domě“, a vrátí se, protože vědí, že budou znovu přivítány. Všimni si, že na prahu otce marnotratného syna neleželo žádné obvinění z rodičovského zanedbávání. Byl úžasným vzorovým modelem. Podporoval své děti finančně i citově. Vedl je, aniž by je tlačil do podřízení se. Dal jim prostor pro selhání – a místo, kam se mohly vrátit.
To, co se na nás jako rodičích odráží, je náš postoj vůči našim dětem. Tvoje dítě je možná „hodně vzdálené“, ale potřebuje vědět, že máš o něj zájem, že ho miluješ, modlíš se za něj a že ho přivítáš zpět doma.