„…vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví.“
Židům 2:15
Joe Bayly, který ztratil tři syny, říká: „V nemocnici, poté, co jsme pohřbili našeho pětiletého syna…jsem viděl malého chlapce, jak si hrál na podlaze. ,Má stejný problém, jako měl váš syn,‘ řekla zdravotnice. Posadil jsem se vedle jeho matky. ,Je to těžké, vodit ho sem na testy, že?‘ řekl jsem. ,Těžké! Pokaždé umírám,‘ její hlas se ztrácel. ,Je dobré vědět,‘ mluvil jsem pomalu a pečlivě jsem volil slova, ,že i když vyhlídky z pohledu lékařů jsou beznadějné, poté, co naše děti zemřou, budou zbaveny utrpení a bude jim dobře, budou šťastné.‘ Odpověděla: ,Kdybych tomu tak mohla uvěřit, ale nedokážu to. Jenom ho musím přikrýt hlínou a zapomenout, že jsem ho kdy měla.‘ Bayly chtěl být sám se svým zármutkem, ale cítil, že ho něco nutí, aby pokračoval. ,Jsem rád, že to tak necítím. My jsme přikryli našeho malého chlapce hlínou včera a já jsem dnes zde, abych poděkoval lékaři za jeho laskavost.‘ Odpověděla: ,Vypadáte jako rozumný člověk. Jak můžete věřit tomu, že smrt muže nebo malého chlapce je odlišná od smrti zvířete?‘“
Max Lucado píše: „Nebe má rádo reakci porodnického oddělení…andělé se dívají, jak prarodiče sledují dveře porodního sálu… Nemohou se dočkat nového přírůstku. Zatímco my řídíme smuteční vůz…oni věší stuhy… Ježíš přišel, aby ,…vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví‘ (Židům 2:15). Nebe nezná předčasnou smrt. David řekl: ,Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize…‘ (Žalm 139:16). Strach a hrůza končí, když víš, že nebe je tvým skutečným domovem.“