„Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.“ Žalm 23:6
Když jsme mladí, nebe má pro nás omezenou přitažlivost. Máme příliš mnoho snů, jako jsou láska, manželství, děti, kariéra a tak dále. Stárnutí je Boží způsob, jak nás udržovat směřující k domovu. A co smrt? Křesťané nebývají pochováni, bývají zaseti. Pavel píše: „Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci“ (1. Korintským 15:42-43). Calvin Miller píše: „Svět je chudý, protože jeho poklady jsou pochovány v nebi a jeho mapy pokladů jsou na zemi.“
Slyšel jsi příběh o papouškovi Putsy? Když se o něj nikdo nehlásil, společnost na ochranu zvířat ho dala Sue. Rychle se stali přáteli. Jednoho dne ten malý pták udělal něco neuvěřitelného; posadil se na její rameno a zašeptal: „Ulice Jižní Oneida 1500, Green Bay, Wisconsin.“ Sue byla ohromená. Zjistila, že ta adresa ve skutečnosti existuje, šla tam a našla muže jménem John Stoobants. „Máte papouška?“ zeptala se. „Měl jsem. Hrozně mi chybí,“ odpověděl. Když uviděl Putsy, byl nadšený. „Víš,“ řekl, „on dokonce zná i telefonní číslo.“
Tento příběh není tak bláznivý, jak by sis mohl myslet. My všichni máme věčnou adresu v sobě. Bůh „…lidem dal do srdce i touhu po věčnosti…” (Kazatel 3:11). Hluboko uvnitř víme, že ještě nejsme doma, proto si musíme dávat pozor, abychom nežili tak, jak mnohdy žijeme. Usadil by ses v hotelu? Ta největší pohroma není, že se cítíš daleko od domova, když jsi daleko. Ale nejhorší je cítit se dobře doma, když doma nejsi. A my ještě nejsme doma, protože „…máme občanství v nebesích…” (Filipským 3:20).