„Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.“ Skutky 20:35
Wendy Pope píše: „Když mi Bůh říká, abych dávala, necítím se vždycky jako požehnaná. Možná máte podobnou zkušenost. Vybízí vás, abyste připravili jídlo pro rodinu, kterou postihla nějaká nemoc, a po dlouhém dni jste sotva schopni připravit jídlo pro svou vlastní rodinu. Nebo když jste vyčerpaní, On vás postrčí, abyste si vzali kamarádčiny děti, protože potřebuje přestávku. Nezáleží na tom, jaká je to situace, když nám Bůh říká, že máme dávat…vyjdeme z toho požehnaní… Jeho cesty a myšlenky převyšují ty naše.
On má mistrovský plán a jediné, o co se máme zajímat, je dělat to, o co nás žádá, a nestěžovat si. Můžeš si klást otázky, když tě vybízí, abys vzal svého neurvalého spolupracovníka na oběd, nebo abys učil v nedělní škole, kam chodí tvoje děti, a dopřál učiteli přestávku. Hlavní myšlenkou je, že ať si to myslíme nebo ne…je to důležité pro věčnost a pro člověka, kterému dáváme. Bez Ježíše jsem v podstatě sobecká osoba. Říkám si, jaký druh požehnání dostanu…peníze, nové auto nebo lepší dům? Stydím se za tyto myšlenky, které pocházejí od dětinského křesťana, který nepochopil, že požehnání…je důvěrná procházka s tím největším Dárcem, který kdy žil.“
Dáváš někdy z povinnosti, z pocitu viny, nebo kvůli tomu, abys získal uznání druhých lidí? Dávání je skutečným měřítkem naší lásky k Bohu a On nám vždycky požehná, když to děláme. Proto: „…ne s nechutí, ani z donucení…“ (2. Korintským 9:7), ale dělejte to s ochotným srdcem.