„Nač tu sedíme? Abychom zemřeli?“ 2. Královská 7:3
Asyrské armády obléhaly Samaří a lidé ve městě umírali hladem. Čtyři malomocní, které nemoc přinutila žít venku za hradbami města, byli zvyklí žít ze zbytků chleba, které lidé házeli každý den přes hradby. Ale teď nepadaly žádné zbytky. Proto si řekli: „Nač tu sedíme? Abychom zemřeli?“ Proto začali jednat. „Za setmění se vydali do aramejského tábora. Došli na jeho okraj, ale hle, nikdo tam nebyl. Panovník totiž způsobil, že Aramejci uslyšeli ve svém táboře zvuk vozů, zvuk koní, zvuk velikého vojska… Za setmění se dali na útěk. Opustili své stany, koně a osly i tábor tak, jak byl, a utekli, aby si zachránili život. Malomocní přišli na okraj tábora, vešli do jednoho stanu, najedli se a napili. Vynesli odtud stříbro, zlato i roucha, odešli a tajně to uložili… Potom si vespolek řekli: ,Neměli bychom takto jednat. Tento den je dnem radostné zprávy a my jsme zticha… Pojďme to tedy ohlásit v královském domě‘“ (2. Královská 7:5-9). Tento příběh nás učí třem důležitým pravdám:
1) Krize se stane naším přítelem, když nás přiměje k jednání. Věci se začnou měnit k lepšímu pouze tehdy, když je nám špatně a jsme z toho unavení.
2) Když uděláme krok víry – Bůh bude jednat v náš prospěch. Jediná věc, která Ho může omezit, jsou naše pochyby, naše umíněnost a naše samolibost. Jeho Slovo říká: „Hospodin vyčkává, chce se nad vámi smilovat…“ (Izaiáš 30:18).
3) Když nám Bůh požehná, nemůžeme si to nechat sami pro sebe. Druzí potřebují to, co nám Bůh dal, a my jim to včas musíme dodat.