„…každý, kdo miluje, z Boha se narodil…“ 1. Janova 4:7
Nedávno se oběsil dvanáctiletý chlapec z Fort Lauderdale na Floridě. Proč? Protože další den byl jeho první den v nové škole, měl nadváhu a obával se, že ostatní děti se mu budou posmívat. Málo věcí je bolestivějších víc než hanba. Jedna z největších laskavostí, které můžeme prokázat druhým, je odejmout od nich jejich falešnou hanbu skrze lásku a přijetí. Když se učedníci setkali s mužem, který byl slepý od narození, zeptali se Ježíše: „…kdo se prohřešil…? On sám, nebo jeho rodiče?“ (Jan 9:2). Nebyli znepokojení tím, že ten člověk potřeboval pomoc nebo tím, že trávil svůj život ve tmě. Ne, začali diskutovat o jeho nedostatcích – přímo před ním! Je jednodušší označit lidi nálepkami než je milovat. Označujeme nálepkami věci, protože si myslíme, že víme, co je uvnitř a lidi označujeme nálepkami ze stejného důvodu. Raději debatujeme o homosexualitě, než abychom jednali přátelsky s někým, kdo je homosexuál, odsuzujeme rozvod, místo abychom pomáhali jeho obětem, raději se dohadujeme o potratech, než abychom podpořili sirotčinec, nadáváme na sociální služby, místo abychom pomohli chudým. Ježíš neviděl tohoto slepého muže jako oběť osudu, viděl ho jako příležitost, která na něj čekala, aby něco udělal. Řekl svým učedníkům: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží“ (Jan 9:3).
Pokud nemiluješ lidi, nemiluješ Boha; ve skutečnosti Ho ani neznáš! Měl by ses modlit: „Pane, připomeň mi dnes, že ten největší dar, který mohu dát druhým, je Tvoje láska.“ Když to vezmeš vážně a začneš se takto modlit, lidé se otevřou Boží pomoci a uzdravení.