„…vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.“ Matouš 14:29
Petr objevil to, co my všichni objevíme při našem chození s Bohem: pouhá skutečnost, že jsi klesnul, neznamená, že jsi potopený. Zde jsou k tomu dva důvody:
1) Selhání z tebe nedělá poraženého. Pouze to, když to vzdáš. Selhání je součástí učení se. Sir Edmund Hillary se několikrát pokusil vylézt na Mount Everest, než se mu to podařilo. Po jednom takovém pokusu údajně stál na úpatí hory, hrozil pěstí ve vzdoru a křičel: „Já tě ještě porazím. Ty se už nezvětšíš, ale já ještě rostu!“ Naučil se něco z každého neúspěšného pokusu, až jednoho dne uspěl. Winston Churchill řekl: „Nikdy jsem v ničem ve svém životě neselhal. Prostě jsem dostal další příležitost udělat to správně.“ To je duch vítěze!
2) Skuteční poražení byli ti, kdo zůstali ve člunu. Selhali tiše a v soukromí; selhali bez povšimnutí a bez kritiky. Přestože měl Petr nehodu a udělal si ostudu na veřejnosti, zakusil nadšení při chození po vodě. On osobně věděl, jaké to je prožít zmocnění Bohem k tomu, aby udělal něco, co by nikdy nemohl udělat sám ze své síly. Když jsi jednou „chodil po vodě“, už nikdy nebudeš stejný. Petr si mohl vzít tento okamžik do hrobu! Také zažil radost z toho, že byl pozvednut Ježíšem v okamžiku zoufalství. Petr věděl způsobem, který druzí nemohli pochopit, že kdyby se potopil, Ježíš by tam byl a zachránil ho. Zažil okamžik spojení a důvěru, jakou druzí nezažili. Jak by mohli, když nikdy neopustili člun! Selhání není důsledkem poklesnutí – je důsledkem toho, že dovolíš strachu, aby tě zastavil.