„Tavič usedne a pročistí stříbro…” Malachiáš 3:3
Je těžké sledovat někoho, koho miluješ, jak prochází „tavičovým ohněm“, ale je to jediný způsob, jak získat čisté stříbro. Je těžké sledovat taviče, jak zvýší teplotu natolik, že špína ze dna vystoupí, všechna nečistota je odstraněna a On konečně vidí odraz své tváře na povrchu. Ale pouze tehdy je ta práce dokončená.
A to je Boží cíl pro každého z nás. Když se modlíme: „Učiň mě podobnějšího Ježíši,“ pak prosíme, aby v nás Duch Svatý konal práci. Obvykle se nezměníme až do okamžiku, kdy bolest z toho, že jsme stále stejní, se stane nesnesitelnou. Pro většinu z nás není poznání cestou k růstu – bolest jí ale je. Nezáleží na tom, jak moc někoho miluješ, nesnaž se ho ochránit před Božím jednáním v jeho životě. Ta nejhorší věc, kterou bys udělal pro marnotratného syna, by bylo jít do prasečího chléva, vyčistit ho a zpříjemnit ho pro něj. Tomu se říká „umožnit“. Místo toho dovol tavičovi, aby dělal svou práci!
Po většinu svého života si Jákob nemyslel, že potřebuje Boha. Asi by ti řekl: „Mám se docela dobře, děkuji!“ Ale nastal čas, kdy musel jít domů, stát před svým otcem a čelit hněvu svého bratra Ezaua, kterému ukřivdil. A tehdy byl ochoten zápasit s Bohem a říci: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš“ (1. Mojžíšova 32:26).
Změna většinou přichází tehdy, když to bolí tolik, že se musíš změnit, když se poučíš natolik, že se chceš změnit a když toho přijmeš tolik, že vítáš změnu.