„…jak na vás bez ustání pamatuji při všech svých modlitbách…“ Římanům 1:9-10
Jeden biblický učitel píše: „Nevypadáme stejně, nejednáme stejně a neoblékáme se stejně. Máme jiné chutě, máme rádi různé knihy, auta, hudbu. Pracujeme v různých zaměstnáních…máme různé koníčky…ale jednu věc máme společnou. Víme, jaké to je, když jsme zranění. Utrpení je univerzální. Slzy jsou stejné u žida, muslima, křesťana, bílého, černého, u dětí, dospělých i starých. Když život zraňuje a sny ztrácejí barvy, vyjadřujeme své trápení různými způsoby, ale každý z nás zná osten bolesti, žalu, nemoci, pohromy, zkoušek a utrpení. Jeden velký učitel z dřívějších časů jednou řekl skupině začínajících služebníků: ‚Kažte trpícím a nikdy nebudete mít malý sbor.‘ V každé církvi je mnoho zlomených srdcí. Utrpení je běžná nit ve všech našich oděvech. Když Petr psal svůj první dopis spoluvěřícím rozptýleným po Asii, zaměřil se na věc, která je všechny spojovala – na utrpení. Tito lidé byli sežehnuti stejným plamenem pronásledování, který vzal tomuto apoštolovi život o pár let později. Jejich okolnosti byly tak bezútěšné, jak jen je možné si představit. Ale Petr se je nesnažil nabudit pozitivním myšlením. Místo toho jemně vztáhl svou ruku k jejich bradám a pozvedl jejich obličeje směrem k nebi – aby, i přes své nepříznivé okolnosti, viděli své nebeské poslání. Někteří lidé instinktivně vědí, co říci, aby povzbudili druhé; to jsou ti, které vyhledáváme, když procházíme těžkými časy. Jitro povzbudil Mojžíše (viz 2. Mojžíšova 18); Epafroditus sloužil Pavlovi (viz Filipským 2:25-30). Pros Boha, aby z tebe učinil takového přítele, jehož přítomnost přinese útěchu a povzbuzení.“