„Jde mi o přízeň u lidí…?“ Galatským 1:10
Ať jsme Boží služebníci nebo lidé ze světa, nejsme uchráněni od stresu. Smrtelná kombinace rysů, které jsou často vidět na těch, kdo slouží Bohu, přináší pocit méněcennosti a perfekcionismus – rysy, které z nás činí posedle strhující interprety, kteří si myslí, že jsme neschopní a naše služba nikdy není dostačující. Výsledkem je, že se stáváme: a) přehnaně zodpovědní: myslíme si, že musíme všechno udělat sami; b) nezodpovědní: myslíme si, že nic z toho, co děláme, není přijatelné, takže bychom se neměli do ničeho pouštět; c) nejistí: váháme mezi a) a b) a ať uděláme cokoliv, cítíme se jako břídilové.
Pochop: to, co nás unavuje, je stres, který vytváříme, ne požadavky služby. A nic nás nestresuje více než dělání radosti lidem! Pavel říká: „Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým“ (Galatským 1:10). Pavel totiž dříve žil pro přijetí lidmi. Zjistil, že nebyl schopen být efektivním Kristovým služebníkem, pokud si stále dělal starosti kvůli názorům lidí. Dělání radosti lidem nesmí být tvou motivací ke službě, protože:
1) Nebude to fungovat. Každý projev přízně, který získáš, povede ke ztrátě jiných.
2) Vede tě to k pokusu o nemožné. Čím více selháváš při dělání radosti lidem, tím více se snažíš. Takže budeš polapen do kruhu tlaku, selhání a zastrašenosti.
3) Staneš se zdrojem své síly. Ježíš se vyhýbal takovémuto vyčerpávajícímu životnímu stylu. „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce“ (Jan 5:19). Pouze tehdy, když Bůh je tvým zdrojem, klesne hladina tvého stresu!