„Hlupák soptí, co mu dech stačí ale moudrý se vždycky ovládne.“ Přísloví 29:11
Carol Kuykendall, autorka několika populárních rodičovských knih, píše: „Moje dcera se v již pokročilém stádiu těhotenství nechala ostříhat…z dlouhých vlasů na moderně krátké. Pokoušela si zvyknout na svůj nový vzhled, když jsme narazily na jednu její kamarádku. ‚Ale ne!‘ naříkala její kamarádka… ‚Mně se to nelíbí!‘ Potom jakoby chtěla obhájit svá slova, rychle dodala: ‚Znáš mě. Vždycky říkám pravdu!‘ Když jsme odcházely, moje dcera mi řekla, že se toho dne mohla bez té pravdy obejít! Přivedlo mě to k uvědomění si kritického okamžiku v konverzaci, kdy čelím volbě: řeknu, co si myslím, nebo to skryji? Stále slyším, že ‚říkat to tak, jak to je‘ a ‚být realistický‘ je dobré pro vztahy. Programy v televizi, vyznání v debatních programech a ‚štěbetání‘ pravdy přidávají důstojnost naší autentičnosti. Ale tady je to o tom, co vím o sobě: když řeknu všechno, co si myslím, můžu ‚zabít‘ lidi, které potkám. A jenom skutečnost, že si něco myslím, z toho nečiní pravdu… Dobrá otázka, kterou bychom si měli položit, zní: pomůže to – nebo to zraní – tu osobu nebo náš vztah? A co načasování a tón hlasu? Například komentář o vzhledu partnera je zraňující, když se s tím nedá nic dělat a jenom to v něm nebo v ní vyvolá rozpačitost na zbytek večera.“
Bible říká: „Hlupák soptí, co mu dech stačí, ale moudrý se vždycky ovládne“ (Přísloví 29:11). Vědět, kdy nemluvit, je často důležitější než vědět, co říci. To měl Pavel na mysli, když napsal: „Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost“ (Efezským 4:29).