„Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat…“ 2. Korintským 7:10
Existuje druh lítosti, která vede k zoufalství, protože si nemyslíš, že Boží milost stačí na to, aby přikryla tvé hříchy. Potom existuje „zármutek podle Boží vůle, který působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat…“ (viz 2. Korintským 7:10). Tento druh zármutku tě přitahuje blíže a činí tě závislejším na Něm. Stáváš se „opravdovým, ochotným k omluvě…máš bázeň, touhu, horlivost…“ (viz 2. Korintským 7:11).
Jon Walker píše: „Když se ekonomika propadla, začal jsem litovat, že jsem nekoupil levnější dům. Kdybychom tak koupili levnější dům. Kdybychom žili v podnájmu. Kdybychom zůstali v našem prvním domě. Mohl bych litovat, až bych se dostal do deprese a uvíznul bych mezi lítostí a pohybem kupředu. Když můj pohled není zaměřený na Toho, který zajišťuje…pak dovolím lítosti, aby byla větší než Bůh…a když pokračuji v této logice, věřím, že mé předchozí volby, událost, tragédie, kompromis, chyba – jsou mocnější než Bůh, který promluvil a tak svět začal existovat. Žijeme v okamžicích „kéž bych“ častěji, než si uvědomujeme. Zabalí nás to do pocitu beznadějného ochrnutí: máme strach z toho, co jsme si vybrali, a z volby, které čelíme. Bůh vylévá svou milost do současnosti. Naše cesta je ta, na které děláme rozhodnutí a držíme se jich, důvěřujeme, že i když jsme udělali chyby, Bůh je dost velký na to, aby je obrátil v dobré. Když se z lítosti stane bezbožné trápení místo zármutku podle Boží vůle, zjistíš, že jsi ponořený do sebelítosti místo toho, aby ses díval na Něj kvůli tomu, aby vyřešil věci pro dobro těch, „…kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Římanům 8:28).