„Ale v tom ve všem slavně zvítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.“
Římanům 8:37
Tak jako existuje stav známý jako „posttraumatický stres“, vědci nyní ve výzkumech hovoří o „posttraumatickém růstu“. Jeden myšlenkový směr tvrdí, že nepřízeň může vést k růstu. Druhý směr říká, že nejvyšší úrovně růstu nemůže být dosaženo bez nepřízně. Ale nepřízeň nepřináší růst automaticky. Velká část výsledku závisí na tom, jak na nepřízeň reaguješ.
Ernest Hemingway napsal: „Dříve nebo později svět zlomí každého a ti, kdo jsou zlomeni, jsou nejsilnější v těch zlomených místech.“ Někdy je to pravda. Ale někdy lidé píší krásné věci a věří, že jsou pravdivé, nebo v to alespoň doufají, ale nepomůže jim to. Sám Hemingway byl natolik zlomený, že skončil svůj život, protože jeho bolest byla příliš silná. Na druhou stranu Josef, který byl zrazený svou rodinou, falešně nařčený ze znásilnění a nespravedlivě uvězněný, se podíval nazpět a řekl: „Bůh to vše zamýšlel k dobrému…“ (1. Mojžíšova 50:20, přel. z angl.).
Klíč k posttraumatickému růstu spočívá v tom, že vidíš Boha ve všech věcech, přibližuješ se k Němu, důvěřuješ Mu, i když nerozumíš situaci; víš, že On má s tebou ve svém srdci jen ty nejlepší úmysly. Co se týče služby Bohu, tato mince má dvě strany: úspěch a utrpení. Máme rádi to první a pokoušíme se vyhnout tomu druhému. Obojí je však součástí Božího plánu. Bůh povolal Pavla do služby a řekl: „Ukážu mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno“ (Skutky 9:16). Ani těžké časy nezpochybnily Pavlovu víru v Boha, kterému sloužil: „Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval“ (Římanům 8:37).