„Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: ‚Hledejte mou tvář.‘“ Žalm 27:8
Jeden herec hlavní role jednou na konci hry upoutal publikum, když zarecitoval dvacátý třetí žalm. Udělal to jako přídavek a vyvolal tím potlesk celého divadla. Když se díval do hlediště, všiml si starého faráře a zavolal jej, aby něco řekl. K překvapení všech i on zarecitoval dvacátý třetí žalm. Když skončil, v sále bylo ticho a diváci si utírali slzy z očí. Tehdy se herec postavil vedle faráře a řekl: „Dámy a pánové, rozdíl mezi námi je v tom, že já znám dvacátý třetí žalm, ale pan farář zná toho pastýře!“
Významný skotský kazatel Alexander Maclaren přisuzoval všechno, co uměl, jednomu zvyku: každý den trávil hodinu sám s Bohem. Někdy dovolil druhým, aby se připojili k jeho studiu, ale nikdy jim nedovolil mluvit. Maclaren seděl v opotřebovaném křesle s Biblí položenou na kolenou. Někdy si v ní četl, ale většinou seděl s rukou přes obličej. Během té hodiny nečetl Bibli kvůli studiu, ani v ní nehledal kvůli kázání. Jeden z jeho asistentů poznamenal: „Četl ji jako dítě, které čte dopis od svého nepřítomného otce; nebo jakoby jeho srdce nasávalo slova milované osoby, která je daleko.“
Jak dobře znáš Pána? Jak dobře ho chceš znát? Odpověď není v tom, co říkáš, ale v tom, co děláš. Po čem skutečně toužíš, o to usiluješ. Žalmista řekl: „Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: ‚Hledejte mou tvář.‘ Hospodine, tvář tvou hledám“ (Žalm 27:8).