„Dokud jsem byl dítě…když jsem se stal mužem…“ 1. Korintským 13:11
Máš někdy pochybnosti, jestli tvé dospívající dítě vůbec někdy dospěje? Vítej do nejtěžšího období rodičovství! Dospívající člověk přechází od optimismu k pesimismu, od nadšení k nudě, od sebevědomí k sebepohrdání, od štěstí k zoufalství, od družnosti k samotářství, od klidu k náladovosti, od spolupráce k odporování v rychlosti vteřiny, která ti zamotá hlavu! A když se ho zeptáš: „Co se děje?“ řekne: „Nic,“ nebo „Nevím.“ A on opravdu neví! Tvé dítě zmítané biochemií se plaví mezi světem dětství a dospělosti a potřebuje tvé porozumění a trpělivost. Odysea dospívání je pro něj zvláštní, zahanbující a zmatečná.
Děti znají role a pravidla svého světa, stejně jako dospělí svého. Od dětí se očekává, že se budou chovat jako děti, od dospělých, že budou jednat jako dospělí. Dospívající mají rysy obou světů, ale ani do jednoho nepatří. Když se chovají jako děti, zakazujeme jim být dětinskými: „Vyrosteš někdy?“ ptáme se. Když se chovají jako dospělí, odpíráme jim výsady dospělých: „Samozřejmě že nemůžeš! Jsi ještě dítě!“ Svět dospělých a svět dětí jsou poměrně zřetelná, stabilní a předvídatelná místa. Ale v nejasném světě dospívajících tomu tak není. Dospívající člověk se pohybuje střídavě mezi dvěma světy: nikdy si není jist, zda je ryba nebo rak, dospělý nebo dítě. Proto tíhne k vrstevníkům, kteří mají stejné zkušenosti, ale také jim nerozumí. Co potřebuje dospívající? Rodiče, kteří mu rozumějí a ujišťují ho: „Když jsem byl dítě, mluvil jsem, rozuměl jsem a myslel jsem jako dítě, stejně jako ty. Ale když jsem se stal mužem (ženou), vyrostl jsem z toho zmatku. A ty z něj taky vyrosteš.“