„… přikázání … abychom milovali jedni druhé.“ 2. Janova 5
Láska je samotným vyjádřením Boží podstaty a povahy. Nejvíce se Bohu podobáme, když milujeme druhé. Pavel napsal: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (1. Korintským 13:3). Lásce se nemůžeme naučit v izolaci, ani ji nemůžeme praktikovat o samotě. Musíme být s lidmi – s těmi, co nám jdou na nervy, nedokonalými, náročnými a nepříjemnými. Někdy se chováme, jako by vztahy byly něco, co můžeme vměstnat do svého časového plánu. Říkáme, že si najdeme čas nebo že si uděláme čas pro druhé.
Ježíš shrnul do dvou výroků, na čem nejvíce záleží: „miluj Hospodina…“ a „miluj svého bližního…“ (viz Matouš 22:37,39). Nejsou to věci, které jsou v životě skutečně důležité, ale vztahy. Proč tedy dopouštíme, aby naše vztahy trpěly? Když je náš život příliš zahlcen aktivitami, vztahy se stávají povrchními. Šetříme časem, energií a pozorností, které dobré vztahy vyžadují. Jsme příliš zaměstnaní vyděláváním na živobytí, placením účtů a dosahováním cílů, jako by tyto věci byly v životě tím hlavním. Ale ony nejsou!
Matka Tereza řekla: „Nezáleží na tom, co děláš, ale kolik lásky do toho vkládáš.“ Láska je tajemstvím velkého odkazu. V posledních chvílích života si všichni dobře uvědomujeme, že vztahy jsou v životě tím nejdůležitějším. Je moudré se této pravdě naučit co nejdříve. Nečekej na chvíli, kdy už bude příliš pozdě, abys na to přišel!