„Velekněz se dotazoval Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení.“ Jan 18:19
Pokud Ježíšovi nejsou cizí naše slabosti (viz Židům 4:15), může být zahanben naším jednáním a postoji? Jak zahanbující muselo být, když Marie s Josefem přerušili dvanáctiletého Ježíše, když seděl v chrámě a uváděl do rozpaků nejlepší chrámové učence! Odvedli jej pryč a řekli: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali“ (Lukáš 2:48). Jak ponižující muselo být postavit se ve svém domovském sboru, oznámit, že je Mesiáš, aby jej pak lidé, s nimiž vyrůstal, vyvedli z města a pokusili se jej shodit z útesu (viz Lukáš 4:29). Jak nepříjemné muselo být, když Ježíš řekl Jairovi, že jeho mrtvá dcera pouze spí a ti, kdo byli v domě, „… se mu posmívali“ (Matouš 9:24). A teď si představ situaci, kdy se nejvyšší kněz ptá Ježíše na jeho učení a on odpovídá: „Proč se mě ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal…“ (Jan 18:21). Načež jej jeden z důstojníků, který stojí vedle, uhodí do obličeje. Jak ponižující! Ale možná, že tím nejtrapnějším okamžikem Ježíšova života nebylo, když se jej velekněz ptal na učení, ale když se zeptal na jeho učedníky. Kde byli? Jidáš jej zradil, Petr zapřel, a ti ostatní se utekli schovat. Co mohl říct?
Takže si polož otázku, zda jsou pro Krista tvůj charakter, tvé chování a tvá oddanost zdrojem radosti nebo zahanbení? Ghándí řekl, že pokud by křesťané skutečně žili podle Kristova učení, byla by dnes celá Indie křesťanská. Možná, že pokud jde o učení, stojíš si dobře. Ale jak na tom jsi s učednictvím?