„Hněvivý člověk podnítí svár a vznětlivý napáchá mnoho přestupků.“ Přísloví 29:22

Spravedlivé rozhořčení má schopnost vzplanout, když na něčem záleží. Pokud vidíš, že někdo týrá lidi a nic to s tebou nedělá, tak nad tím buď zavíráš oči, nebo ti chybí soucit. Bůh nás stvořil tak, aby nás hněv přiměl k činu. V Bibli se píše: „Bůh je spravedlivý soudce; každý den má Bůh proč vzplanout hněvem“ (Žalm 7:12). Bůh je podnícen k činům proti lidské špatnosti. Když Ježíš viděl, že Otcův dům byl znesvěcován, v hněvu popadnul bič, zpřevracel stoly s penězi a vyhnal lichváře z chrámu. „Horlivost pro tvůj dům ve mně plane jako oheň“ (Jan 2:17). Nemohl zůstat pasivním nebo připustit kompromis. Svět potřebuje lidi, kteří začnou jednat ve chvíli, kdy slabí a zranitelní jsou „využívaní a zneužívaní“.
Nicméně vznětlivá povaha není ovocem zbožné motivace. Je poháněna naší nižší přirozeností. Naše pýcha bývá zraněna, stejně jako v případě Bileáma, jenž se rozzlobil, když byl konfrontován s pravdou (viz 4. Mojžíšova 22:29). Cítíme se dotčeni, když se zdá, že někdo má více požehnání než my, stejně jako Kain žárlil, protože Ábelův dar byl přijat, a jeho ne (viz 1. Mojžíšova 4:3-7). Sobecky vyžadujeme, aby bylo po našem, jako Haman, když se rozzuřil na Mordokaje, jenž se před ním nepoklonil (viz Ester 3:1-6). Závidíme, když někdo jiný dokázal víc, než my, jako král Saul záviděl Davidovi jeho popularitu (1. Samuelova 18:8). Odmítáme čelit svým hříšným způsobům a pádům, jako král Achab, když byl konfrontován s pravdou, již nechtěl slyšet (viz 1. Královská 22:15-27).
Bible nás varuje: „‚Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu“ (Efezským 4:26-27).