„Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje…“ Římanům 12:8
Mnoho mužů a žen neuspělo jenom proto, že je nikdo nepovzbuzoval. Povzbuzení je natolik důležité, že jej Písmo řadí mezi dary, jako jsou učení a vůdcovství (viz Římanům 12:6-8).
Moc povzbuzení si můžeme ukázat na dvou příkladech. Před časem svět sledoval příběh tří šedých velryb, které led uvěznil u mysu Borrow na Aljašce. Otlučené a krvácející velryby lapaly po dechu u otvoru v ledu. Jedinou nadějí pro ně bylo nějakým způsobem je dostat na otevřené moře, přes osm kilometrů široký pás ledu. Záchranáři v patnáct centimetrů silném ledu vyřezali řadu dýchacích otvorů ve vzdálenosti asi dvaceti metrů od sebe. Po osm dní pracně povzbuzovali velryby, aby plavaly od díry k díře, kilometr za kilometrem. Cestou se jedna z nich ztratila a pravděpodobně zahynula. Zbylé dvě, Putu a Siku, nakonec s pomocí ruských ledoborců doplavaly na svobodu.
Druhým příkladem síly povzbuzení může být příběh Jackieho Robinsona, prvního černého hráče v hlavní baseballové lize Spojených států. Robinson se snažil prolamovat rasovou bariéru, ale na každém stadionu čelil posmívajícím se davům. Jednoho dne hrál na domovském stadionu v Brooklynu, udělal chybu a jeho vlastní fanoušci jej chtěli vypískat. Pokořený stál u druhé mety, když k němu přišel Pee Wee Reese a postavil se vedle něj. Jednou rukou jej objal a spolu stáli proti davu. Fanoušci ztichli; hra pokračovala. Robinson později řekl, že Reeseova ruka kolem jeho ramen zachránila jeho kariéru!
Povzbuzení je mocná věc. Koho můžeš povzbudit ty?