„… můj lid, který se nazývá mým jménem, se pokoří…“ 2. Paralipomenon 7:14
Dokážeš si představit, že by při nedělních bohoslužbách byla Boží přítomnost tak skutečná, že by pastor nemohl začít kázat, chválicí skupina nemohla hrát a diakoni se nemohli věnovat své službě? Přesně to se stalo v Šalomounově chrámu. Podívejme se, co se tam toho dne dělo:
1) Lidé vyznávali své hříchy. John Owen řekl: „Komu jeho hřích připadá nepatrný, tomu Bůh nikdy nebude připadat veliký.“ Věci, které tě jindy neznepokojují, tě budou v Boží přítomnosti velmi hluboce trápit. Jaké? Třeba bezzásadová politika, rozkoš bez zodpovědnosti, pověst nepodložená charakterem a znalosti, pro které ti schází přesvědčení.
2) Pokořili se. V Bibli stojí: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“ (Jakub 4:6). Jsem-li pokorný, dovedu říci: „Pane, nemám nic, co bys mi ty nedal. A všechno, co kdy budu potřebovat, přichází od tebe.“
3) Modlili se. Jejich modlitby nebyly formální, poetické; šlo o upřímné projevy pokání. Proto jim Bůh odpověděl, že když „… můj lid, který se nazývá mým jménem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi. Mé oči budou otevřené a mé uši ochotné slyšet modlitbu na tomto místě“ (2. Paralipomenon 7:14–15).
4) Byli obětaví v dávání. Lid přivedl dvacet dva tisíc volů a sto dvacet tisíc ovcí. To je největší oběť zaznamenaná v Bibli. Proč? Protože když ty otevřeš ruku směrem k Bohu, on ji otevře směrem k tobě. A jeho ruka je větší!