„Daruj mi život ve svém Slově.“ Žalm 119:37, přel. z angl.
Jane Johnson Struck se jednoho mrazivého zimního večera vydala za rodinou své zemřelé přítelkyně, aby jim dovezla večeři. Jak tak kličkovala v zácpě a snažila se zvládnout svůj nabitý harmonogram, cítila sama nad sebou lítost. Když konečně dorazila na místo, nenašla nikoho doma, a to ji dopálilo. Vzala mobil, aby oznámila, že je tady, a prožila šok. Naskočil záznamník a známý hlas začal zpívat: „Hoď na sebe plášť, dej klobouk na hlavu, starosti nech všechny na prahu; život najdeš sladký velice na slunečné straně ulice.“ Byla to její přítelkyně Annie, ta, jež zemřela po dlouhém zápase s rakovinou prsu a zanechala zde tři malé děti a truchlícího manžela.
Struck napsala: „Lidé, kteří byli dotčeni Anniinou osobností, větší než sám život, ti, kdo poznali její houževnatost a svědectví, které vydávala tváří v tvář vyčerpávajícím a krutým okolnostem, by nečekali, že uslyší její hlas v záznamníku. Její nezdolný duch mne ohromoval. Mluvila otevřeně o svých prognózách, ale nikdy neváhala oslavovat Boha za jeho milost a pokoj, jenž prožívala. Věděla, že ať se stane cokoliv, život s Ježíšem je procházkou po slunečné straně ulice.“
Žalmista se modlil: „Daruj mi život ve svém Slově“ (Žalm 119:37, přel. z angl.). Spisovatelka pokračuje: „Když jsem slyšela Anniin hlas v záznamníku, došlo mi, že Bůh si její hlas dokonce i po smrti použil jako výzvy pro mne. Po cestě domů jsem přemítala o tom, jak Pán dovede prozářit i ten nejtemnější den, a jak mi má sebelítost brání vychutnávat si sladkosti života. Nakonec jsem prosila, aby mi Pán odpustil mé sobecké postoje. Byla to mocná připomínka toho, že jednou se bude život odehrávat jen na slunečné straně ulice; v nebi, kde už není tma, nemoc ani smrt.“