„Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.” Jan 13:17
Svatost přináší štěstí, kdežto hřích jej nikdy dát nemůže. Někdy je těžké tomu uvěřit. Jeden příběh vypráví o matce, která řekla svému synovi: „Buď hodný a bav se.“ On jí odpověděl: „Prosím tě, ujasni si, co chceš!“ Jak výstižné!
V dnešní době má slovo „svatost“ špatnou pověst. Někteří si pod ním představují seznam věcí, které církev zakazuje. Jiní si vybaví lidi, kteří prohlašovali, že se cvičí ve svatosti, ale byli tvrdí, neradostní, úzkoprsí a sudičští. Definujme si tedy svatost: „Svatost je plnost Krista v celém životě.“ Kromě toho, svatost se ztrácí, když o ní mluvíš; atraktivní se stává pouze tehdy, když podle ní žiješ. „Hospodinovo požehnání obohacuje a trápení s sebou nepřináší“ (Přísloví 10:22). Jediná věc, která nepřináší trápení, je Pánovo požehnání. Jakub napsal: „Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt“ (Jakub 1:15). Dokud jsme nezralí, myslíme si, že můžeme hřešit a projde nám to. Když zmoudříme a dozrajeme, víme víc. Těžko potkáš dlouholetého kuřáka, který ti bude doporučovat svůj zlozvyk. Také potkáš málo lidí, jimž ztroskotalo manželství, kteří by doporučovali milostný poměr.
Zákon žně učí: „Co člověk zaseje, to také sklidí“ (Galatským 6:7). Hřích ničí tvou schopnost být šťastný. Milující rodič nechce vidět své děti trpět; a Bůh je milující rodič. David, jenž okusil hořké ovoce hříchu z první ruky, napsal: „… v nádheře svatosti klanějte se Hospodinu“ (Žalm 29:2, přel. z angl.). Svatost je úžasná věc, pokud jí plně rozumíš a uplatňuješ ji v praxi.