„Mistře … na tvé slovo…“ Lukáš 5:5
Učedníci byli zdeptaní pocitem selhání: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili“ (Lukáš 5:5). Dokonce už prali sítě. To je poslední věc, kterou rybáři dělají, než se sbalí a jdou domů. A v té chvíli se ukazuje Ježíš! On čeká, až dospějeme do krajního bodu bezmoci, a právě tehdy zasahuje. Proč? Protože dokud si myslíš, že svůj problém vyřešíš sám, nesháníš se po něm.
Máš pocit, že jsi zklamal, a že tě to přemohlo? Možná si říkáš: „Pane, já se tolik snažil, ale podívej se na mé manželství, na moje finance, na mou kariéru. Ubližují mi a přehlížejí mě. Možná mají pravdu. Možná pro mne požehnání není.“ To ne! Ježíš může tvou situaci úplně změnit, pokud k němu přijdeš a řekneš mu stejně jako Petr: „Mistře, udělám to, protože to říkáš ty.“ Poslušnost vede k požehnání, i když to vypadá, že nedává smysl. Všimni si, co se stalo potom: „… zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly“ (Lukáš 5:6). Na druhé straně tvého rozhodnutí být poslušný Bohu čeká tak velké požehnání, že zasáhne i životy lidí kolem tebe.
Jediné slovo vše změnilo: „Mistře“. To je výraz úcty. Uznáváš tím, že on je tvůj Pán. Pán nad slabostí, Pán nad strachem, Pán nad nedostatkem. Vládne okolnostem, s nimiž se potýkáš. Nestyď se a řekni: „Mistře, ujmi vlády nad všemi věcmi. Ještě lépe: ujmi se vlády nade mnou.“ Ježíš pro své učedníky zamýšlel něco většího. Čteme, že po tomto zázraku „… všechno tam nechali a šli za ním“ (Lukáš 5:11).