Vy … jste … kněžstvo…“ 1. Petrova 2:9
V knize „Habits of the Heart“ („Zvyklosti srdce“) popisuje sociolog Robert N. Bellah tři způsoby, jak se lidé stavějí ke svému zaměstnání.
Pro první je to prostě placená práce. Pokud patříš do této skupiny, vidíš své zaměstnání čistě jako způsob, jak vydělat peníze a zaplatit účty. Jenže jestli tě motivuje jen to, kolik si vyděláš, pak pravděpodobně začneš svou práci nesnášet.
Pro druhou skupinu lidí práce znamená kariéru. To už je vyšší motivace, jenže tvým cílem je postup a prestiž. Pokud se ti nebude moc dařit, můžeš cítit, jak to sráží tvoje sebevědomí.
Třetí skupina bere zaměstnání jako své povolání. Z logiky vyplývá, že je-li to povolání, musí tu být někdo, kdo povolává. Ten někdo je Bůh. Ty nejsi „volající“, ale „volaný“. Každá smysluplná práce, která může být pro lidi požehnáním a slouží Božím záměrům, je povoláním. I lékař nebo pastor se může cítit být z práce vysátý, pokud ji bere jenom jako zdroj dobrého výdělku. Naopak popelář může uvidět, že tím co dělá, činí svět čistším a práce se mu stane povoláním.
Aniž bychom chtěli snižovat význam těch, kdo mluví z kazatelny, chceme vyzdvihnout význam lidí, kteří slouží Bohu čtyřicet hodin týdně v jiném zaměstnání. Nejdůležitější je, že pokud budou práci dělat dobře, pak oba uslyší pochvalu: „Správně, služebníku dobrý a věrný…“ (Matouš 25:23).