„Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.“ Římanům 15:7
Některé lidi není snadné přijmout. Mohou být popudliví, sobečtí, kritičtí, protivní, pohrdaví, agresivní nebo nabubřelí. Někdy máš chuť jim říct, co si myslíš; dát jim to, co si zaslouží: cokoliv kromě přijetí. Příkaz „přijímejte jeden druhého“ (viz Římanům 15:7) je nepohodlný. Kdyby Pavel u toho skončil, mohli bychom se mu vyhnout s tím, že očividně měl na mysli dobré, rozumné a přijatelné lidi. Jenže on pokračuje: „… jako Kristus k slávě Boží přijal vás“ (Římanům 15:7). Byl jsi dobrý, rozumný a přijatelný? Ne, ale on tě přijal se všemi tvými nedostatky, a přijímá tě stále! Namítneš, že někdo musí ty lidi srovnat a chtít po nich, aby jednali správně. Myslíš tím, aby jednali tak správně, jak to Ježíš vyžadoval od tebe, než tě přijal? Římští křesťané měli také problém s přijetím svých méně zkušených bratří, ale Pavel je usměrnil: „Bratra slabšího ve víře přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech … vždyť Bůh jej přijal za svého“ (Římanům 14:1–3).
Korigovat lidi není naše věc. Naše věc je přijmout je. Bůh nás volá k tomu, abychom přijímali lidi, kteří mají problémy, jsou neduchovní, tělesní, nesnesitelní, doktrinálně pomýlení, prostě „špatní“. Nemusíš je obdivovat nebo s nimi souhlasit, ale máš povinnost je přijmout. Neexistuje žádná elitní, privilegovaná, zasvěcená třída. Vzhledem k našemu hříchu a Ježíšově kříži jsme si všichni rovni!
Židé a pohané sebou opovrhovali, dokonce i poté, co byli spaseni. Obě strany chtěly, aby se druhá strana změnila a byla taková, jako jsou oni. Ale Pavel přiložil sekeru ke kořeni tohoto stromu: „V něm je náš pokoj, on dvojí spojil v jedno … Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj“ (Efezským 2:14–16). Naším úkolem je lidi přijímat a nechat Boha, aby je korigoval.