„… abychom … žili … v očekávání té požehnané naděje…“ Titovi 2:12–13, B21
Požehnaná naděje na vzkříšení není loterie, v níž vyhrává jen jeden z milionů, ani zbožně sentimentální slova vytesaná na náhrobek pro zmírnění zármutku truchlících. Je to naděje postavená na jistotě. Ježíš řekl: „… poněvadž já jsem živ a také vy budete živi“ (Jan 14:19). Pavel postup vzkříšení upřesnil: „Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho“ (1. Korintským 15:23).
Pavel psal korintským křesťanům, vzdělaným v řecké filosofii, která učila o posmrtném životě v temné říši stínů. Kdosi se je snažil přesvědčit, že tělesné vzkříšení, ani jejich, ani Kristovo, není možné. S tím se apoštol nemohl smířit. Proto jim s bravurou skvělého advokáta v závěrečné řeči připomněl fakta o Ježíši: „… byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté … více než pěti stům … Jakubovi … potom všem apoštolům. Naposledy … i mně“ (1. Korintským 15:4–8).
O kolika svědcích je tu řeč? O hrstce? Ne, o stovkách! Oni neviděli nějaký přízrak, ani nepodlehli citové halucinaci. Na hrobech často čteme frázi: „Bude navždy žít v našich srdcích“. To ale Ježíšovi následovníci neříkali! Oni viděli Ježíše „v těle“. Pokud jsi mu uvěřil jako svému Spasiteli, spatříš ho jednou v těle i ty. V okamžiku smrti odejde tvůj duch k němu a bude s ním. Při jeho druhém příchodu pak povstane i tvé vzkříšení tělo, aby se s ním setkalo v oblacích. A proto platí: „Těmito slovy se vzájemně potěšujte“ (1. Tesalonickým 4:18). Je to prostě něco úžasného!