„Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen…“ Žalm 139:14
O posílení vlastní hodnoty usilujeme všemožnými způsoby. Myslíme si, že když se připojíme k někomu mimořádnému, staneme se mimořádnými i my. Snažíme se, aby náš odkaz žil déle, než bude trvat náš život. Když si miliardář uvědomí, že zemře dřív, než stihne utratit peníze, založí nadaci. Ze stejného důvodu máme děti. Doufáme, že až zemřeme, naši potomci si jednoho dne vzpomenou na „starého dobrého tátu“ nebo na „starou milou mámu“ a náš život tak bude pokračovat skrze životy jejich.
Známý ateista Bertrand Russel řekl: „Věřím, že až zemřu, moje kosti shnijí a z mého ega nic nezůstane.“ Ptáš se, zda to může být pravda? Ne, není! Ježíš řekl: „U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě“ (Matouš 10:30). Není to úžasné? Věnujeme pozornost řadě různých věcí, např. kolik peněz máme na účtu, kolik máme benzínu v nádrži nebo kolik vážíme. Ale vlasy? Upravujeme je, barvíme, stříháme, ale nepočítáme je. Bůh ano! On naplánoval tvůj život, všechno o tobě ví a miluje tě.
Žalmista napsal: „Tys to byl, kdo učinil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. Jak si vážím divů, které konáš, Bože!“ (Žalm 139:13–17).